A věřte mi, že vím, o čem mluvím. Má nejmladší dcera zdědila, nevím po kom, neuvěřitelnou vyřídilku. To by ještě nebylo to nejhorší. Ona je při té své vyřídilce navíc velice upřímná a tak mě docela často přivádí do nepříjemných situací. Jsou i takové, při kterých se červenám až za ušima.
Tak například nedávno prohlásila, že své spolužačce řekla, že ráda piju.
Myslela jsem, že omdlím. Pokud to spolužačka řekne doma, dozví se to v obchodě a u holiče a v tom okamžiku jsem v naší malé vesnici alkoholik a má dcera chudák dítě. A to si občas večer dám dvojku vína, kdy mi sedmička vystačí na týden i více.
Bojím se s dcerou chodit na návštěvy. Při té poslední u maminky mé kamarádky z ničeho nic zvolala: „Hele, mami, tady letěl mol.“ Marně jsem se jí snažila přesvědčit, že to byla včelka. Čím více jsem ji utvrzovala ve včelce, tím urputněji trvala na molovi.
Bojím se chodit na třídní schůzky, i když je dcera teprve v první třídě. Ne kvůli prospěchu, ale protože se obávám, co řekla. Paní učitelka dostala skvělý nápad. Děti si každé pondělí sednou na koberec do kroužku a vyprávějí, co zažily o víkendu. A tak se mě na posledních třídních schůzkách paní učitelka ptala, zda naše malá bydlí s námi. Na koberci prý vyprávěla, jak postupně od rána chodí na kávu k sousedům, potom obejde kamarádky a zase jde k někomu na kávu a tak až do večera.
Včera k nám přišla teta. Seděli jsme i s babičkou a dcera chtěla vědět, jak vypadá polednice. V ruce držela pastelky a chystala se ji nakreslit. Když teta popsala polednici jako malou, shrbenou a vrásčitou stařenku, dcera prohlásila: „Tak to ji nakreslím podle vás dvou.“ Tím samozřejmě myslela tetu a babičku.
„To je v pořádku“, smály se obě. „Jen ji nechej, ať si mluví.“
